OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná jste si všimli zprávičky ve včerejším MP Heraldu. PRAGOKONCERT BOHEMIA, a.s. (dále „Pragokoncert“) naší redakci odmítla udělovat akreditace na jí pořádané akce. Prý bylo vedení podrážděno nedostatečně optimistickým vyzněním reportáže na letní festival Masters Of Rock 2006. Co si teď počneme, když nás nebudou zadarmo pouštět na koncerty a festivaly? Samozřejmě nic. Dál si budeme smolit své články a podivovat se podrážděným reakcím čtenářů nad tím, jak je možné obodovat danou desku pouhými 7/10, když si zasloužila minimálně 9/10.
Jenomže celá věc má mnohem širší rozměr, než je zrušení ve své podstatě partnerského vztahu, v jehož rámci zveřejňujeme anonce a následně reportáže z pořádaných akcí, na které je nám na oplátku umožněn bezplatný vstup. Redakci Metalopolis.net v drtivé většině tvoří osoby již dávno výdělečně činné, pro které skutečně není problém si vstup, v případě zájmu akci navštívit, zaplatit. Újma na naší straně je nulová, nepočítáme-li psychický otřes, který nám způsobilo zjištění, že v dnešní době je ještě něco takového možné.
Inu položili jsme si populární otázku: Co tím chtěl basník říci? Jelikož předpokládáme, že basník sám nám to nesdělí, pokoušíme se najít možné odpovědi sami: Básník, jenž je obchodní společností, se snaží takto humpoláckým způsobem dát najevo všem publicistům, kteří by se snad pokoušeli popisovat věci, jak je sami vidí a slyší, aby si to dobře rozmysleli a místo toho si ve svém vědomí vytvořili obraz jakési Potěmkinovy vesnice, který je pak nutno náležitě opěvovat. Pokud se tak nestane, následuje diskvalifikace, neboť básník cítí možné nepřímé ohrožení výše zisku, jehož se snaží z povahy své existence dosahovat. Nepřipomíná vám to praktiky éry, jejíž konec si za pár dní připomeneme? Pravda, závažnost dopadu takového „trestu“ tehdy a nyní je nesrovnatelná, leč principielně se jedná o prakticky totéž.
Pokud se nad danou věcí zamyslíme ještě z druhé strany, možná nám vyvstane myšlenka, jak ve světle vyřčených skutečností reagovat na jakoukoliv reportáž z akce pořádané Pragokoncertem, která vyzní veskrze kladně? Nebyl její autor při jejím psaní pod nějakým ekonomickým tlakem a skutečně popsal realitu nebo onu Potěmkinovu vesnici? Dere se nám na jazyk rčení o „sraní si do vlastní huby“.
Přestože Pragokoncert k nám dováží převážně hudebníky, jejichž (mnohdy nevysoký) umělecký vrchol nastal již hodně dávno, je možné, že redaktor Metalopolis.net akci Pragokoncertu navštíví a možná taky napíše reportáž. V takovém případě se můžete spolehnout na to, že v ní bude popsáno vše tak, jak to dotyčný viděl, slyšel a cítil bez nějakých osobních antipatií k pořadateli. Je otázkou, zda si toto budou moci dovolit i jiná média včetně těch velkých papírových. Je dokonce pravděpodobné, že Pragokoncert počítá s medializací této věci, jež by měla znamenat vztyčení varovného prstu směrem ke všem potenciálním neposedným publicistům, kteří od nich budou v budoucnu akreditace fasovat. Nám je to skutečně jedno. My píšeme pouze dle svého nejlepšího vědomi a svědomí.
No a konečně je možné se zamyslet, kdyby bylo podobnou „represí“ postiženo nějaké skutečně vlivné médium a nikoliv celostátně prakticky bezvýznamný webzine Metalopolis.net. S Listinou základních práv a svobod by se šermovalo od rána do večera.
Zda si tento článek vyložíte jako cosi na způsob reakce zhrzené milenky, anebo jako zamyšlení nad relativně závažnou skutečností, je jen na vás… Přes tuto trapnou záležitost se na jaře těšíme na společné setkání, kdy si z plna hrdla po dvou odkladech konečně s chutí a upřímně zařveme „Hail and Kill!!!“
Tento článek koresponduje s názorem redakce MP.
Rozmazávání téhle kauzy mi zvláštní radost nečiní, neb z hlediska lidského života je zhruba toliko závažná, co podvečerní meteorismus, nicméně, jak už se v podobných případech říkává, jde tu o princip. Pokud správně chápu princip akreditace, tak je výměnou za celkovou propagaci akce (zveřejňování promo článků a plakátů), není to dáreček od milostivého pana velkopořadatele, který nám, novinářským nuzákům, ušetří pár kaček na pivo a párek. A už vůbec to není a nesmí být závazek psát o akci pozitivně, neboť doby, kdy žurnalistika sloužila výhradně agitaci „vyšších“ struktur, by měly být už dávno v hromadném hrobě dějin. Pokud „dárce“ akreditace zareaguje na korektní a vyargumentovanou kritiku takto, znamená to jediné: za svou akreditaci požaduje krom reklamy i předpisové nadšení, rozesmátého žurnalistu s kelímkem piva (za rozumnou cenu přec!) v ruce jedné, s nažehleným praporkem v ruce druhé, který stojí uprostřed davu neskonale šťastných návštěvníků v neskonale krásném a neproblematickém areálu neskonale dokonalého a radostného festivalu mládeže. Prostě a jednoduše: nechce reportáž, ale utopii. K tomu mohu napsat jediné: tzv. "loajalita" končí zveřejněním příslušných reklamních textů, pak už je věcí každého média (pisatele), jak se k akci postaví. Pokud sepíše report hajdalácky, odflákne ho, dopustí se v něm nepodložených urážek a invektiv, udělal svou práci špatně, ergo akreditaci si příště nezaslouží. Posuďte sami, zda se naši redaktoři Rudi a Petra něčeho podobného dopustili. Pokud ne, pak mě to vede k úvaze, že pánové a dámy z agentury Pragokoncert chápou princip akreditace a koncertní reportáže tak nějak prvomájově, agitačně, postaru… A pokud v jejich rozhodnutí hraje roli i notoricky známý vztah MP týmu k pivně-motorkářskému cirkusu MANOWAR, je to o to smutnější…
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.